Děkujeme za účast v soutěži. Momentálně vybíráme vítěze.

Podnikatelský úspěch? Už jen to, že moje práce je mým koníčkem. To, že dělám něco co mě opravdu baví, co umím dobře a čím se můžu i sám vyjádřit. Navrhnout nové dětské hřiště, vybrat herní prvky, vše zpracovat to graficky a pak přesvědčit obec, město, školu aby na to dali peníze.... a nakonec to celé postavit. Udělat radost dětem tím, že jim postavím nové dětské hřiště, novou atletickou dráhu, nové hřiště na basketbal, volejbal, nové dopravní hřiště atd... Vidět pak tu nefalšovanou radost v očích u nejmenších dětí, jak si poprvé začnou hrát na zcela novém hřišti, nebo školáci uspořádají první závod na atletické dráze.... je k nezaplacení. Opravdu jsou to chvíle, kdy jsme naměkko a konečně vidím smysl toho všeho neustálého stresování , řešení desítek neřešitelných situací, nekonečných hodin v práci. A je mou obrovskou radostí a předností, že se mi podařilo postavit hřiště ve všech školních institucích, které jsem já osobně jako dítě navštěvoval. Nejdřív to bylo malé dětské hřiště v mateřské školce, následně už velké dětské hřiště pro školu na prvním stupni ZŠ, pak víceúčelové hřiště a malou atletickou dráhu na druhém stupni ZŠ a nakonec dvě víceúčelové hřiště a velký workoout na střední škole. Věřím, že kdybych pak studoval i na VŠ, udělal bych vše proto, abych postavil něco i tam. Samozřejmě mě baví stavět i velké atletické dráhy, velké víceúčelové hřiště nebo dělat velké povrchy v tělocvičnách a halách, přece jen tyto projekty jsou finančně zajímavější a tyto projekty nás živí. Ale tu nefalšovanou radost a pýchu na to co dělám - mám jen u těch nejmenších dětí a jejich nových hřišť.

Rozhodně myslím, že u mne je to ctižádostivost a pečlivost. Pak člověk potřebuje opravdu hodně trpělivosti, hodně odolnosti proti stresu, schopnost okamžitě řešit krizové situace a má málo volného času. Ale pokud chce člověk dělat svou práci dobře, myslím že to bez toho nejde. Pak je pro mne důležitá podpora rodiny a dcery. Dcera, když ještě nechodila do školy, byla vždy testovacím "předjezdcem" na každém hřiště, které jsme postavili. Ona byla ta, která první řekla ANO, je to super, ta skluzavka dobře klouže, ten kolotoč dobře točí, ta guma je správně měkká...... Tati, můžete to otevřít.... a i když to bylo velmi úsměvné pro nás všechny co to zrealizovali, vždy jsme čekali na její schválení.... A i teď i když už sama chodí do školy, všem vypráví že táta staví hřiště a postavil tamto a tamto..... je na mne pyšná. A já mám radost že v tradici stavění hřišť na školách kde jsme chodil já osobně, budu pokračovat i u své dcery. Už jsem se domlouval s paní ředitelkou školy, kde teď chodí moje dcera na možných realizacích.